Domácí pes je potomkem masožravých savců, u nichž se před miliony let vyvinuly vynikající a jedinečné zuby, schopné kousat, trhat a řezat maso. Asi před dvěma miliony let se vyvinulo deset skupin masožravců náležejících do čeledi šelem psovitých. K nejbližším příbuzným psa patří kojot, šakal a vlk. Když se lidé usadili ve stalých sídlištích, vlk je následoval a změnil svůj způsob života. Jakmile k tomu došlo, vytvořily se podmínky ke šlechtění, díky kterému vznikl domácí pes.
Ačkoli byl první pes ve skutečnosti vlk, který se sám domestikoval, naši předkové brzy zjistili, jak vyjimečně užitečná je tato "zkrocená" divoká šelma. Zmínky o psech nalezneme v náboženstvích, folkloru a zobrazuje je i pravěké umění, což ukazuje, jakou roli v životě psi hráli. Byli využíváni v bojích, při sportu i v zemědělství. Mnohem později se stali námětem pro literaturu, umění i film. Pes má v lidské společnosti stále své místo. Jeho úloha se vyvíjí a mění v závislosti na změnách ve společnosti i ve světě.
Před několika tisíci lety začali člověk a pes spolu k oboustrannému prospěchu žít a těšit se ze společnosti toho druhého. Časem se vyvinula různá plemena psů a někteří z nich pak s člověkem lovili, jiní s ním různými způsoby pracovali a další se stali jeho společníky.
Psi se pravděpodobně vyvinuli z pěti základních plemen:
• Canis familiaris inostranzevi – psi molossoidní , neboli psi s vrásčitou kůži
• Canis familiaris palustris – psi, kteří se vlkům podobají nejvíce
• Canis familiaris leineri – předchůdci chrtů
• Canis familiaris intermedius – předchůdci ohařů
• Canis familiaris matris optimae – předchůdci pasteveckých psů
Něco málo k historii psů z různých koutů světa:
Například psi a jiná zvířata byla v Egyptě zbožštěna. Při úmrtí psa v egyptské domácnosti byl vyhlášen smutek a pán domu si vytrhal vlasy. Tělo psa bylo mumifikováno. Mumie psů však nacházíme jen málo, mnohem více bylo mumifikováno koček.
v Asýrii,se nachází vyobrazení velkých psů mastifů, kteří se chovali pro lov a boj.
V Iránu, Indii a Mezopotámii byl kult psů stejný jako v Egyptě.
Ve starém Řecku a Římě měli psi značný vliv. V Homérově Odysee byl starý pes Argus jediným, který po návratu Odysea domů na rodnou Ithaku poznal. Je to první příhoda psí věrnosti, která je popsaná v literatuře.
V Římě bojoví psi vystupovali také jako gladiátoři, bojovali s býky, lvy, slony a medvědy. Velké pole působnosti dostali také miniaturní bílí psi, předkové dnešních bišonků. O tyto psy byl velký zájem mezi imperátory a mezi bohatými ženami, které je upřednostňovaly před svými dětmi. Ve svých vztazích ke psům, jako k miláčkům, nezaostávali ani muži. Z této doby také pochází rčení: Čím více znám lidi, tím více se mi líbí psi. Toto rčení se přisuzuje Juliu Caesarovi
V Pompejích se našel pod vrstvou popela veliký pes, přikrývající svým tělem dítě. Nápis nad tímto nálezem je: Pes vždy chrání svého pána a je ochotný pro něho i zemřít.
V Číně a Japonsku hráli v dřívějších dobách psi důležitou roli, a to především v náboženství, folkloru a mytologii. Černí psi zde byli považováni za zdroj zlých sil. Našli se písemnosti o výchově psů, staré více než 4 000 let. Starým čínským plemenem je Pekingský palácový psík, Pekinéz. Druhým plemenem, mnohem mladším, je Japonský chin.
Biblický Starý zákon připomíná 30 příběhů se psy. Nenávist dřívějších lidí ke svým nepřátelům - Egypťanům a Římanům, kteří psy využívali k boji, byla přenesena i na zvířata. Pohrdavé chování ke psům s sebou neslo i křesťanství. V Byzancii je všeobecně známá ikona s vyobrazením svatého Kryštofa s hlavou psa - podle legendy Kryštof prosil Boha o psí hlavu, aby neviděl krásu dívek při kázání.
V Islámu je pes přezíranou bytostí.
V předkolumbovských kulturách Ameriky byla plemena psů velmi atraktivní. Jejich sošky, které byly nalezeny při vykopávkách v Mexiku, svědčí o jejich uctívání.
V Asii žije pes částečně spolu s lidmi, dostává jídlo ze stolu svého pána, ale nepouští se do domu a nejeví se jako přítel člověka. Nadbytek opuštěných psů ve městech během 20. století vedlo k jejich zdivočení, sjednotili se do smeček a mají tvrdou hierarchii. Žijí často v lesích spolu s vlky.
V křesťanských zemích střední Evropy existují regionální odlišnosti ve vztahu ke psům. Velkou roli tu hraje i náboženství.
Francii ve 12. století je známá příhoda psa, který chránil svého pána před vrahy jako pravý rytíř.
V Rusku dochází ke šlechtění hlavně domácích psů. První vyobrazení loveckého honícího psa se objevuje v Sofijském chrámu v Kyjevě, datujícího se do 11. století. Tito psi měli cenu celé vesnice. Z ruských plemen stojí za to připomenout především chrty, lovecké a honící psy a laiky, často chované v křesťanských hospodářstvích. Našly se také četná svědectví o "medvědích psech", velkých a odvážných, kteří byli vyšlechtěni pro lov mědvědů v 19. století.
V 17. století se v mnohých evropských zemích rozvíjí chovatelství psů, a to především v Anglii a Německu. Objevují se módní plemena, obzvláště dekorativní. V 17. a 18. století přišli v Evropě a Rusku do módy malí pokojoví psíčci, tj. bišonci, mopsi, lvíčci (Tenerifsý psík). Na počátku 18. století již můžeme hovořit o služebním výcviku psů.
V 19. století nastává velký nárůst jednotlivých druhů plemen. V Evropě začínají psi pomáhat při ochraně hranic. Začínají také vznikat ochranné spolky zvířat. Jako první se objevuje Královská společnost na ochranu zvířat ve Velké Británii.
V průběhu 20. století se psi objevují ve vojenské a policejní službě, na celnicích, doprovází slepé lidi, pomáhají invalidům. Psi se rozšiřují ve městech, mezi střední vrstvou obyvatelstva. Objevuje se snaha ze psa udělat životního přítele. U většiny z nás tomu tak je a pes je tak nedílnou součástí našeho života a věrný společník
