Beník a jeho život

Napište příběh a vyhrajte parádní nákup za 500 Kč. Připravili jsme pro Vás nově na portále kategorii, rubriku PŘÍBĚHY, která patří k velmi zajímavým a oblíbeným.

Moderátor: Petty

Uživatelský avatar
Příspěvky: 1649
Obrázky: 2
Registrován: 21 úno 2011 20:20
Bydliště: Klášterec nad OhříNajvyšie skóra: 3
Bodů: 1929
Hodnocení uživatele: 1
PříspěvekNapsal: 20 srp 2012 09:06
Když jsem se narodil tak mě můj vlastní pániček asi nechtěl a tak jsem se ocitl na ulici. Venku byl velký mráz. Bylo to někdy v prosinci 2009. Já se třásl zimou. Na bříšku jsem měl poranění, kde mi do dnešního dne zůstala jizva an a zádek jsem měl kolečko od cigarety. Asi mě to muselo hodně bolet. Vůbec si to nepamatuji. Jednoho dne mě našli hodný lidé na ulici a odnesli mě do útulku Řepnice u Litoměřic, kde jsem strávil asi půl dne než si pro mě přišli moji nový páničci. Byl jsem šťastný a vrtěl jsem ocáskem. Byl to nezapomenutelný den, kdy si mě vyzvedli a odvezli si mě domu.

Byla to moje první jízda autem. Bál jsem se, ale nakonec jsem to zvládl i když jsem si trošku ublinknul, ale to mi páničci prominuly a chápali, že to byla moje první jízda. Přijel jsem do prvního nového domova, sedl si na zadek a jen tak koukal kolem sebe. Dostal jsem nějakou deku tak jsem si tam zalezl a odnesl první svojí hračku, kterou mi panička darovala. Měla opravdu hodně plyšáků od dětství a ona byla tak hodná a abych tam tak neležel sám tak mi jednu hračku darovala. Měl jsem sice z útulku svého králíčka ale toho jsem bohužel poblinkal při cestě domu.

Nový páničci mě tam nechali s cizími lidmy, které jsem viděl také poprvé a odjeli nakupovat věci. Museli mi koupit šampon na blechy, aby mě hezky vykoupali a zbavili těch nesmírně svědivých potvor. Museli mi koupit také mističky, papáníčko a nového pískacího plyšáka. Přijeli zpátky, vzali mě do náruče a položili do vany. Já se toho bál. Najednou odněkud začala téct voda a napouštěla se mi k nohám. Když mě ale konečně vydrhly a umyli tak jsem zjistil, že mě zbavili toho nesmírného svědění. Ulehl jsem na postel, zabalili mě ručníkem a já klidně spinkal. Když ale nastal den a já musel do psí cestovní tašky a jet trolejbusem k veterináři tak se mi to vůbec nelíbilo. U veterináře jsem dostal injekci a ani jsem o ní nevěděl. Dal mi nějaký prášek ten jsem poprvé snědl s piškotami a šli ze mě potom nějaké žížalky. Co to asi bylo? Páničkové určitě vědí. Byl jsem také moc hubený, vážil jsem pouhých 600 gramů a to prý také zpsůobili ty špagetky neboli tasemnice. Po druhé když jsem šel pěšky k veterináři. To už jsem byl větší a mohl jsem cestovat tu delší trasu pěšky. Šel jsem dovnitř bezproblému ale stejně jsem se bál. První injekce bez problému, ale pániček mě povolil protože nevěděl že veterinář má v ruce dvě injekce a já sebou cuknul. Au, tekla mi krev. Teď už jezdím k jinému veterináři a tam se mi líbí. Inejkci necítím, mám jí během chvíle za sebou. Rád se tam chodím vážit. Aniž by mi řekl abych si tam stoupl tak už tam lezu. Musím ale znovu zlézt, aby mě mohl pořádně zvážit.

Od doby kdy jsem poprvé otevřel oči a spatřil sníh tak ho miluji. Rád v něm běhám. Když napadne sníh tak nechci domu. Chci si hrát. Miluji když mi házejí sněhové koule do tlamičky a já je chytám. Když jsem byl maličký tak jsem se v tom sněhu neustále ztrácel a nebyl jsem pomalu ani vidět. Mohl jsem lehce hrát na schovávanou s mými páničky. Když už jsem ale okoukal můj první domov, tak druhý den nastal další nový domov. Pániček mi doma udělal pěknou boudičku ale já tam v noci nechtěl spát. Pořád jsem naříkal a každý dvě hodiny museli páničkové zamnou chodit a utišit mě. Já chtěl spinkat snima. Teď už jsem si hodně zvykl na nové páničky a nechci je pustit z očí. Alespoň jeden semnou musí být. Pániček chodí do práce, nato jsem si zvykl a každé ráno odchází pryč a odpoledne se vrací. Pánička je zatím doma a nikam nechodí. Bojím se až budu úplně sám doma. Až bude chodit do práce a budou mě tady nechávat. Co já si tu počnu. Já tu asi umřu steskem. Budu plakat a naříkat i přesto že už jsem velký a budou mi brzy tři roky. Já nechci být nikdy sám, já tu chci pokaždé někoho mít. Mám babičku a rodiče na hlídání, ale ty mě nemůžou hlídat věčně. U babičky s dědou jsem rád. Jsou přes léto na zahrádce a já tam mohu pobýhat. Když jsem u rodičů, nemám to tam tolik rád. Vydržím tam maximálně dvě hodiny a už hledám své páničky a čekám u dveří kdy příjdou.

Já se s vámi loučím a končím se svým životním příběhem

Váš Beník

Reklamní banner

  • Doporučujeme


  • Reklamní banner

Zpět na Příběhy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků

cron